Následující článek obsahuje zajímavá, dosud nepublikovaná fakta, týkající se vystěhování Opatovic u Vyškova a tehdejší úvahy okupačních orgánů o tom, co se bude dít s vystěhovaným obyvatelstvem. Pan Jan Galatík, který laskavě souhlasil s uveřejněním svého příspěvku, jej původně sepsal pro kolokvium o Internačním táboře Svatobořice, konané před nadávnem v Kyjově. Autor nám k tématu dále napsal: "Pravda je, že nedošlo k vystěhování obyvatel do tohoto tábora a tak jde spíše o to, čemu zřejmě (nejen obyvatelé Opatovic) unikli. Protektorátní prezident Hácha patří mezi symboly kolaborace a tak nebylo příliš populární uvádět o něm pozitivní údaje. Proto se domnívám, že by neměla být tato okolnost zcela zapomenuta. Ještě, když vyškovské místní noviny Náš Život v článku "26. výročí stěhování horských obcí" autorů Pavla Martináska a Martina Gryce popisovaly "deputaci" obyvatel do Prahy a její přijetí Dr. E. Háchou 30. října 1940, je zde i informace o jeho příslibu pomoci zamezit připravovaném nucenému stěhování obyvatel (první etapy) do Svatobořického internačního tábora, ale později již tato okolnost upadla zřejmě v zapomnění. Jako pamětník si to dovolují připomenout."
Touto zvláštní průpovídkou se v roce 1940 až 1941 vzájemně dopalovali obyvatelé malé obce Opatovice u Vyškova, kde jsem se narodil. Byla to nejhorší možná urážka, která vyvolávala u mužů nepříčetný vztek a ženám vháněla do očí slzy bezmoci. Proč se právě Svatobořice staly v obci tak obávané?
Od léta roku 1940 se v Opatovicích pohybovali podezřelí neznámí lidé. Mlčky procházeli obec a prohlíželi si stavení a pozemky. Začaly se šířit zvěsti o nuceném vysídlení obyvatel v okolí vojenského cvičiště na Kozí horce. 28. srpna 1940 se objevili pracovníci protektorátního ministerstva zemědělství a kopali zemní sondy, proměřovali pozemky a stavby, sčítali ovocné stromky a zjišťovali jejich majitele. Zděšení obyvatelé kontaktovali okolní postižené obce a vyslali do Prahy delegaci, aby zjistila o co jde. Vyslaní muži navštívili od 28. do 30. září 1940 protektorátní vládu. Na ministerstvu zemědělství nic nevědě ani ministr. Prý to je záležitost ministerstva vnitra. Tam věděli. Právě probíhalo podobné vystěhování obcí v okolí Milovic. Členům delegace řekli, že první etapa stěhování se bude týkat obcí Hamiltony, Opatovice, Lhota, Pařezovice a Rychtářov. Pokud obyvatelé předají své nemovitost v čistém, uklizeném a vymalovaném stavu a vyvezou hnůj, dostanou finanční náhradu. Její odhad podle platných cen nemovitosti se právě provádí. Všichni budou vystěhováni nejdříve do nouzového ubytovacího zařízení ve Svatobořicích a odtud převezeni do Polska, kde jsou neobydlené prostory. Tam si budou moci zakoupit (za prostředky získané za odškodnění) pozemky a zemědělské usedlosti.
Po návratu delegace strach a napětí výrazně vzrostlo. Zvláště, když se někteří jeli podívat do Svatobořic. Zděšení domorodci je varovali, že jde o koncentrační tábor a kdo se tam dostane, skončí ve vyhlazovacích táborech v Polsku. Zoufalství obyvatel dosáhlo vrcholu. Proto se znovu vydala do Prahy devítičlenná delegace. Dne 30. října 1940 dosáhli přijetí samotným protektorátním presidentem. Dr. Emil Hácha jim slíbil pomoc, ale naznačil své obtížné postavení, neboť výnos o vystěhování 33 obcí v okolí Truppen-Übungs-Platz Wischau, vydal osobně říšský protektor Konstantin von Neurath.
Zřejmě by bylo poctivé, aby se historikové zabývali pozitivní rolí, kterou přitom Hácha sehrál. Bylo zřejmě štěstí, že tehdy ještě váhavého Neuratha nenahradil tvrdý nacista K.H. Frank. Zdá se pravděpodobné, že Hácha dodržel slib daný 30. října 1940 členům delegace. Záměr stěhování do Svatobořic byl změněn tak, že obyvatelům bylo umožněno postarat se sami o sebe. Za tím účelem byla v prosinci 1940 ve Vyškově ustavena Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra, vedená Dr. Aloisem Nováčkem. Ta přes obtížnou situaci pomáhala, jak jen mohla. Přesvědčovali marně německé úřady, že klid a pořádek při přesidlování lze zajistit jen přidělením náhradních nemovitostí, nebo alespoň pozemků. Němci však ze svých plánů na likvidaci českého obyvatelstva těchto obcí ustupovali jen velmi neradi. Je známo, že brněnský hejtman Bergmann odpověděl, že budou připraveny vlaky pro přestěhování vysídlenců do Polska. Očekávaný neklid hodlali řešit posílením četnických stanic a strážních oddílů. Přesidlovačka, jak říkali kanceláři ve Vyškově, dělala co mohla. V každé obci zajistila důvěrníka pro informaci o volných nemovitostech z různých obcí, měst i realitních kanceláří. Nedostatek bytů však byl katastrofální. Byty hledaly tisíce utečenců ze Slovenska, Sudet a dalších vystěhovaných území i vybombardovaných domů. Nouzové byty se sháněly jen velmi těžce. V první etapě do března 1941 se z pěti osad vystěhovalo celkem 586 domů a 2878 obyvatel. Z Opatovic se vystěhovalo ze 137 domů celkem 164 rodin a 683 osob. Otcové rodin putovali po blízkém i vzdáleném okolí a prosili i o nejmenší přístřeší pro své rodiny. Většinou se jim dostalo jen rozpačitého odmítání. Našli se však i dobří lidé, kteří pomohli. Naše pětičlenná rodina byla vystěhována z Opatovic, z domku č. 107. Největší trauma ze stěhování měla tehdy již téměř devadesátiletá stařenka Františka Trnavská. Opouštěla domov, který pracně pomáhala stavět a kde měla svůj výminek. Otec získal příslib zaměstnání u firmy Baťa v Otrokovicích. Zlínský úřad však z vlastní iniciativy zakázal vysídlencům nakupovat nemovitosti v okrese, neboť ta jsou prý jen pro hrdinné německé vojáky a raněné, vracející se z fronty. Pomohl tehdejší ředitel firmy Baťa, Hlavnička. V roce 1941 o Vánocích měl proslov k zaměstnancům, kde naznačil možnou pomoc těm, kteří se vinou válečných událostí dostanou do obtíží. Svůj slib splnil. Dostali jsme byt v tzv. čtyřdomku. Do našeho opatovického domku se nastěhoval německý hajný. Jmenoval se Sladký a pocházel ze Šumavy. Tvrdil, že je potomkem Jana Sladkého Koziny. Německé úřady mu nabídly domek v Opatovicích, neboť potřebovaly zajistit těžbu dřeva. Nabídku uvítal, aby nemusel na frontu. My jsme ho dokonce rádi navštěvovali, neboť nás zásoboval ovocem z naší zahrádky. Nevěřil ve vítězství Němců. Domek zlepšoval jak mohl. Studnu vybavil elektrickou vodárnou a chtěl nám ho předat po válce v dobrém stavu. Když jsme v létě roku 1945 obdrželi klíče od domku zpět, byl již prázdný. V předsínce na stolku byla připravena lahev slivovice a skleničky. Ptali jsme se po jeho německém obyvateli. Dozvěděli jsme se, že byl odsunut. Když jsme zjišťovali kam, dozvěděli jsme se, že do sběrného tábora pro odsunuté ve Svatobořicích...
Prameny:
Galatík, Jan: Zabránil v roce 1940 dr. Emil Hácha nucenému vystěhování obyvatel vyškovských obcí do koncentračního tábora ve Svatobořicích??, nepublikováno, 2007.
V případě jakýchkoliv dotazů nebo připomínek k obsahu stránek pište prosím na viktoria.hohe@seznam.cz