Vzpomínky Bohumila Lošťáka

Vzpomínky Bohumila Lošťáka

Pamětníků dávných událostí, které souvisely se vznikem Výcvikového tábora u Vyškova je mezi námi jako šafránu. Neúprosný čas si postupně vybírá svou daň a ponětí o této historické etapě se s odcházejícími pamětníky postupně vytrácí. Proto zde s radostí uvádím rozhovor se člověkem, který je oním pomyslným šafránem a coby přímý účastník dávných událostí podává vzácná svědectví o době téměř osm desítek let vzdálené. Je jím pan Ing. Bohumil Lošťák (na snímku vlevo, foto Martin Čermák) - lesník, ekolog, fotograf, spisovatel, básník, recesista, držitel řádu moravských rytířů, doživotní viceprezident Rotary klubu, podkoní recesistického Knížectví Tři Grácie a živoucí legenda jížní Moravy. Ke všem těmto titulům přidávám za sebe ještě jeden - výjimečný a vzácný člověk.

Předkládaný rozhovor vznikl přeformulováním myšlenek a informací, které byly zaznamenány v průběhu dvou milých setkání mezi mnou a pamětníkem. Doufám, že tato čtivější podoba bude pro čtenáře přístupnější a přehlednější, než nečleněný text.

Vážený Bohumile Lošťáku, můžete nám, prosím, sdělit, jaký máte vztah k lesům dnešního vojenského prostoru?

Jsem s nimi spjatý. Narodil jsem se v roce 1921 v hájence v Drahanech, ale vyrůstal a celé své mládí jsem prožil v Určicích. Pamatuji si, jak jsem jako malý s rodiči jezdil do lesů kolem Stříbrné na "otépky". Byl to nádherný hvozd, do kterého jezdili pro dřevo všichni obyvatelé hanáckých vesnic v okolí. Hajnému se vždy dalo něco na přilepšenou, třeba šrůtek masa a poté nám bylo umožněno na předem určeném místě vyrobit nějaké to dříví na otop.
Později, to již jako šestnáctiletý lesnický praktikant jsem byl s těmito lesy spjat i pracovně. Chtěl jsem se stát lesníkem. Dostat se na Zemskou lesnickou školu v Jemnici, to nebyla věc lehká. Když se v tehdejší době chtěl mladý člověk dostat na lesnickou školu, musel nejdříve absolvovat dvouletou praxi. Ale i absolvovaná praxe ještě nebyla vstupenkou do školy, pouze podmínkou. Nutné bylo i doporučení. To mi tehdy zajistil můj slavný příbuzný, prof. Josef Konšel, Dr. H.C. (více o něm zde) Já jsem svou praxi počal vykonávat v lesích nově vzniklých Vojenských lesních podniků v Plumlově. Pamatuji si, že jsem byl přijímaný na ředitelství v Plumlově u lesního rady Jančíka. Na své pracoviště jsem dojížděl na kole nebo, jak se v latině praví, „per pedes apostolorum“, tedy pěšky, stejně jako mnoho lidí z okolních vesnic, kteří zde byly zaměstnáni na odlesňování cílových a dopadových ploch. Při svých cestách z Určic do lesů budoucí střelnice jsem někdy využíval toho, že stejným směrem jezdívala auta jedoucí pro kulatinu z kácených dopadových ploch. A proč se v kopci auta nechytnout a nenechat se jím cestou "do hor" táhnout? Bylo to ale velice riskantní.
Pamatuji si na jednu tragickou událost, která také souvisí s přepravou dříví. Auta vozila kulatinu do Prostějova na expediční sklad firmy Oliva, kde bylo dříví dále manipulováno a zpracováváno. Lidé, kteří neměli kola a bylo jich hodně, využívali aut naložených kulatinou jako dopravního prostředku. Nechávali se vozit na hráni naložené kulatiny. Jednou nad Určicemi se to stalo jednomu nešťastníkovi osudným. Při vyhýbání dvou protijedoucích aut se jedno z aut převrátilo a člověk, který na nákladu jel, přišel o život. Na tomto místě byl v upomínku na tuto událost postaven křížek nebo památník. Ani nevím, zda tam ještě stojí...

Takže jste se účastnil prací při odlesňování cílových ploch?

Ano, pracoval jsem zde mezi roky 1936 - 1938, nejprve v revíru Myslejovice, později jsem přesídlil do revíru Prostějovičky.

Kde přesně jste pracoval v revíru Myslejovice?

Já pracoval na sekci číslo XI, která se nacházela v polesí Myslejovice nedaleko Hanácké cesty v místě, kde doprava odbočovala nová cesta směřující do Prostějoviček (jedná se o křižovatku Hanácká cesta/Eichlerka nedaleko kóty Vítězná). Nedaleko "téčka" (myšleno zmíněné křižovatky) stála malá bouda, asi 3x3m, která sloužila jako malá kancelář a zároveň místo, kde jsme často přespávali.
Vedoucím "mé" sekce číslo M-XI byl František Nesvadba. Pocházel z Dětkovic a na pracoviště dojížděl na motorce, na "Zetce". Říkal jí Žofinka. Zemřel jako poměrně mladý člověk a je pohřben v Určicích. Vzpomínám si, že jednou měl porouchaný motocykl a tak si na cestu do práce vypůjčil kolo od své sestry Fanynky. Při cestě do kopce nad Určicemi se přidržoval auta. Jeho auto se zde potkalo s protijedoucím a náhle vybočilo na krajnici a František spadl z kola. Nic se mu naštěstí nestalo, ale kolo jeho sestry bylo doslova převálcováno zadní nápravou nákladního auta. Dodnes si pamatuji, jak František nad zničeným kolem bědoval: „Co tomu řekne Fanynka?“  To mi zůstalo v paměti.

Zkusíte popsat, jak to vypadalo na "Vaší" sekci XI?

Předem je třeba zdůraznit, že se pracovalo se v obrovském spěchu. Vojenské velení vyvíjelo velký tlak na dodržování termínů a neohlíželo se vůbec na nic. Při těžbě lesních porostů pro budoucí cílové a dopadové plochy se nedbalo na lesnické aspekty - lesy byly v podstatě ničeny, takže tomu nebylo třeba.
Na sekci mohlo pracovat asi 200-300 dělníků, kteří byly rozděleni do několika pracovních skupin. Pracovalo se od rána do večera, směnný provoz nebyl, odvoz dříví probíhal prakticky nepřetržitě. Bylo zde velké množství dělníků ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Byli to velmi zruční drvaři. Pamatuji si. že byli velmi pobožní a mnozí drželi neděle a svátky. Dělníci z okolí přespávali doma, v okolních obcích. Dělníci ze vzdálených končin republiky po domech v obcích, nebo někteří mmnohdy přímo na pracovišti, v boudách. I já jsem občas přespával v boudě blízko křižovatky u Hanácké cesty. Nedaleko stála ještě jedna větší bouda, starší, s kamennou podezdívkou (jde patrně o boudu, jejíž rozvaliny leží cca 400 m ZSZ od křižovatky v bývalém oddělení U boudy). Tam přespával facír Svojsík. Jeden čas ale bydlel v Myslejovicích u nějaké ženské...
Pamatuji si i na jednu tragickou událost. V jedné partě na sekci XI kácel otec se synem. Myslím, že pocházeli odněkud z hor, z Drahan či některé blízké obce. Otec byl při kácení stromu smrtelně raněn. K události byl zavolán četník, který však odmítl případ převzít, protože se smrtelný úraz stal nedaleko za hranicí působnosti příslušné četnické stanice. Protože byl již večer a četníci z druhé stanice mohli přijet až příští den, dostal jsem pokyn zůstat u mrtvého těla a hlídat je. Dovedete si představit, jak mi bylo. Rozdělal jsem oheň a celou noc jsem jej udržoval, abych ochránil mrtvé tělo před liškami. Ráno pro něj přijeli nákladním autem. Tělo na nosítkách naložili na korbu a uvázali taky aby nespadl. Já jsem musel lehnout vedle něj na korbu a přidržovat jej, aby nespadl.

Jakou práci jste vlastně vykonával?

Předem chci zdůraznit, že jsem nebyl žádným pánem, ale pouhým praktikantem. Praktikantům nebyl přiznán ani žádný plat.
Dá se říci, že mojí povinností bylo vykonávat vše, co se mi nařídilo. Dělal jsem ty nejobyčejnější práce. Když dělníci káceli dřevo, bylo potřeba každý strom změřit. V prostřed každého neodkorněného stromu bylo třeba udělat odkorněný pásek,  změřit v tomto místě průměrkou průměr a pásmem změřit délku celého kmene. Na čele kmene byla tužkou od drvařů napsána délka a tloušťka. No a my jsme museli překontrolovat, zda je to správně. Já jsem dělal tu těžší práci - pracoval jsem s dimenzírkou. To byla taková hůlka a na konci byl kovový váleček z litiny, razidlo. Na něm byla čísla od určité hodnoty. Když byly čísla větší, muselo se vyrážet číslo po čísle. Takže jsem na čelo vyrazil hodnoty, délku a tloušťku. Pak přišel adjunkt, nebo obecně nějaká vyšší šarže z lesní správy a ten to dříví přejímal. Mnou nahlášené hodnoty následně zaevidoval do tzv. číselníku. Další fází bylo tzv. kubírování, tedy stanovení objemu dříví. Dodnes si bezpečně pamatuji některé hodnoty hmoty z údajů délky a tloušťky.
Snažil jsem se svěřenou práci vykonávat svědomitě a svým zaujetím a precizností jsem předstihoval i ostatní praktikanty. Takže jsem byl často žádaný i na vyšší práce, které normálně příslušely vyššímu personálu. Můj nadřízený, František Nesvadba, ten s motocyklem, mě často "půjčoval" do Prostějoviček. V Prostějovičkách působil lesmistr Richard Tománek. Pan lesmistr si brzy všiml, že mám pěkný rukopis. Často mě tedy využíval jako pomocnou sílu ke zpracovávání a uzavírání číselníků. Protože byli u Tománků s mojí prací spokojeni, mnohokrát jsem k nim byl zván, prostě jsem u nich byl jako doma. Číselníky jsem zpracovával v kanceláři v hájovně. Vzpomínám si, že paní Tománková mi často dělala smažený řízek, to bylo něco!
Po té, co byla vypočítána konečná hmota dříví, byly číselníky uzavřeny a já je pak vozil na kole na Ferdinandsko, kde jsem je odevzdával. Kancelářské práce bylo tolik, že jsem číselníky musel zpracovávat i v neděli. Hodně mi pomáhala i moje maminka, která se brzy naučila bravurně kubírovat. To vše se ale událo až po mém opětovném přijetí.

Opětovném přijetí?

Ano, to bylo takto. Při kontrole dříví se na expedičním skladu firmy Oliva byly zjištěny špatně vyražené hodnoty délky a síly, které neodpovídaly skutečnosti. Následně nastalo ohromné vyšetřování. Brzy dospěli k velice jednoduchému závěru: "Měřil to přece ten praktikant z Určic!" A obvinili mě, že jsem to zavinil já, ačkoliv to nebyla pravda. Vše oznámili mému strýčkovi prof. Konšelovi žijícímu v Brně, který mě na praxi doporučil. Když se to strýc dozvěděl, velice se nahněval a okamžitě u lesního rady Jančíka intervenoval, aby mě vyhodili. Byl velice přísný! Vyhazov pro mě znamenal jediné - žádná šance na studium na lesnické škole. Bez praxe a doporučení to prostě nešlo. A teď ještě pošramocená pověst. Já to velice těžce nesl, protože jsem si byl vědom své neviny, navíc jsem se snažil práci vykonávat svědomitě, zkrátka, byl jsem perfekcionista.
A jak to dopadlo? Vše pomohla zvrátit moje kmotřenka Josefka, maželka bratra důstojného pána prof. Konšela. Ta jediná si mohla dovolit oponovat důstojnému pánu. Dobře mě znala, vždyť jsem u nich trávil mládí. Postěžoval jsem si jí, že se mi stala křivda, vše jsem jí vyložil, že jsem na tom místě, odkud kulatina pocházela, vůbec nepracoval a že za to tedy nemůžu. Kmotřenka se ihned vydala do Brna za prof. Konšelem a sdělila mu, jak to vlastně bylo. Konšel jí uvěřil a jal se iniciovat nové vyšetřování, které nakonec potvrdilo moji nevinu. Lesní rada Jančík, který se s profesorem Konšelem velmi přátelil, se pokoušel incident takříkajíc "vyžehlit". Byl jsem okamžitě přijat zpět a Jančík zařídil, aby mi byl vyměřen plat ve výši 16 Korun denně. A to byla na tehdejší dobu a v tehdejší situaci nemalá částka, která mohla výrazně přilepšit rodinnému rozpočtu. Myslím si ale, že Konšel Jančíkovi asi neodpustil. On byl člověkem, který, jak jsem říkával, odpouštěl jen ve zpovědnici. Nicméně později, po úspěšném absolvování praxe, jsem od Konšeléčka dostal doporučení a zařadil se mezi 24 přijatých uchazečů o studium na Lesnické mistrovské škole v Jemnici.

Jakou druhovou skladbu měly lesy, které byly káceny?

Většinou se jednalo o monokultury smrku a borovice, v menší míře zde byly také listnáče, duby a habry. Buku bylo na místech mého působení strašně málo, ten rostl spíše výš.

Pamatujete si na střelby?

Aby ne! Jak už jsem zdůrazňoval, exploatace ploch pro střelnici probíhala ve velkém spěchu. Dělostřelecké střelby probíhaly již v průběhu kácení cílových ploch. Vojáci měli povinnost před započetím střelby vyvěšovat prapory. Jeden prapor se vyvěšoval u Křížkovy hájovny v Sedlečníkách. Kousek od ní byl i lom na kámen s drtičem.
Vzpomínám si na den, kdy zapomněli vyvěsit prapory signalizující zahájení střeleb. Já byl zrovna s kolegou na svém úseku dole pod "naší" boudou u potoka (Pytláckého). Tam byla obrovská hromada odkorněného dřeva. Už si přesně nepamatuji co jsme zrovna dělali, ale dobře si pamatuji na naši rozmluvu. Ptal jsem se jej: „Co bys dělal, kdyby zrovna začali střílet?“ On odvětil: „Stál bych a nehnul bych ani brvou!“ Zkrátka dělal frajera. Ostatně zanedlouho jsme si to mohli ověřit. Začala dělostřelba, granáty dopadaly do obrovské hromady odkorněného dříví připraveného na odvoz. Dovedete si to představit? Utíkali jsme, co nám síly stačily. I můj neohrožený kamarád se rozběhl, aby se skryl. Já mazal za ním a volal jsem: „Hrdino, počkej na mě!“. A on jen zařval: „Vole utíkej!“. A bylo po hrdinovi no.

Vzpomínáte si na nějaké vojenské objekty, bunkry?

Za doby mé působnosti jsem tu bunkry neviděl.

Nemusely být jen betonové, ale i tzv. dřevozemní, srubové konstrukce se záhozem zeminy.

Ano, něco takového stálo na návrší vlevo od Hanácké cesty, asi ve dvou třetinách její délky (zřejmě objekt na Roháči).

Pamatujete si na lesnický personál?

Ano, dobře si pamatuji na hajného Ondrušáka. Byl to ohromný člověk. Po válce spáchal sebevraždu, prý proto, že byl nařčen z kolaborace s Němci. Při pracech souvisejících s kácením cílových ploch se uplatnili také lesníci z jiných oblastí republiky, tzv. facíři. Často to byli lidé, kteří přišli o svou dřívější práci z důvodu nějakého prohřešku. Už jsem zmínil facíra Svojsíka, který pocházel z okolí Jemnice a na sekci XI vypomáhal při měření dříví. Na polesí v Myslejovicích působil Vilém Zita. Byl to němec, který se dobře znal s mým strýčkem. Snad byli spolužáky ze studií. Lesmistra Tománka, pocházejího z Hodonínska jsem již taky zmiňoval. Ještě si slabě vybavuji jméno hajného Mohelníka a Františka Křížka, který sídlil v Myslejovicích.

Pane Bohumile Lošťáku, děkujeme za krásné vzpomínky!

Buchtelberg