Unikátní svědectví. Takto je možno shrnout obsah následujícího článku, jehož hlavními hrdiny jsou dva mladíci, kteří se v době okupace nebojí proniknout do prostoru německé střelnice, aby zde zjistili skutečnosti důležité pro místní odbojové skupiny. Oba jsou s terénem dobře obeznámeni, vždyť v předválečných letech jako skauti podnikali četné výlety do lesů kolem Myslejovic a Drahan a trávili zde letní tábory. Pak ale přišel rok 1935, vznik vojenské střelnice a za několik let okupace, následné rozšíření voj. prostoru, vystěhování obcí...těžká doba.
Ale zpět k příběhu. Jednoho dubnového rána roku 1941 se naši hrdinové vydávají na riskantní výpravu přímo do centrální části cílových ploch. Odvaha jim rozhodně nechybí...

Průzkum

Psal se rok 1941. Velkoněmecká říše rostla a mohutněla. Wehrmacht v posledních dvou letech zabrala Polsko, Dánsko i Norsko. Vnikla do Holandska, Belgie, Lucemburska a během měsíce porazila Francii. Na pořadu byl Balkán. Jeden z tankových sborů měli Němci již celý měsíc umístěn v zalesněné části vojenské střelnice. Byl v plné vojenské bojové pohotovosti. Z příkazu Vůdce se začátkem dubna zapojil do přepadu Jugoslávie.

Byla dubnová neděle. Hitler měl narozeniny. Parádemarše v rozhlase, slavnosti a vojenské přehlídky na různých místech protektorátu. Vhodná doba pro Beďu a Pepu k provedení průzkumu. Okrajové části střelnice částečně znali z dřívějška. Vyhnout se museli silnicím, kde u závor hlídkovali němečtí vojáci. Proniknout do lesů pro dvacetileté mládence nebylo obtížné. Horší jak se dostat na cílovou plochu k pevnůstkám a v dalším prostoru zjistit, co tu zůstalo z tankové skupiny.
Les s ranní mlhou zastřel jejich úmysly, ale poněkud zhoršil orientaci. Padnout do rukou vojáků znamenalo zatčení, vyšetřování a smrt. Byli to hoši z dělnických rodin a nepochybovali nikdy, že jejich spravedlivá věc zvítězí. Vychytralí a zbabělí se přizpůsobili novému kursu, zatímco věznice a koncentrační tábory se naplňovaly vlastenci a antifašisty. Víra v pravdu a právo jim dodávala odvahu?
Jejich cesta většinou vedla po úzkých lesních stezkách. Jízdní kola jim zatím byla více na překážku. V lese se cítili celkem bezpečně. Horší, jak projít holými pláněmi cílové plochy. Původní rozsah střelnice čs. armády nacistům nestačil. Používali ji nejen pro dělostřelectvo, a to i těch největších kalibrů, ale též pro bojový výcvik s tanky a nálety bombardovacích letadel.
Škoda, přeškoda těch hlubokých lesů! Došlo již k vystěhování některých vesnic a další byly na řadě v druhé etapě. Drahanská vrchovina, největší komplex lesů střední Moravy, navazující přímo na Českomoravskou vysočinu, nemohla očekávat nic dobrého.
V šest hodin za slunného počasí již stáli na pokraji holé, pařezy poseté a vysokou travou zarostlé cílové plochy. V dohledu již byla jedna ze skupin betonových pevnůstek. Patřily k menším typům, které stály na státní hranici. Zde však netvořily souvislé pásmo. Názory, zda měly též sloužit k obraně, v místech, kde české území mezi Brnem a Olomoucí nepřesahovalo 80 km, nebo jen k cvičným účelům, o tom kolovalo mnoho různých domněnek.
Deštěm na polo smytý nápis na jedné z pevnůstek jim nálady nepřidal. Vyjadřoval zřejmě pocity československých vojáků než tato místa opustili:

Po několika kilometrech jízdy na kolech se dostali na další planinu, jakoby posetou velkými krtičinci. Ukázalo se, že jde o nové, do země usazené malé bunkry, z jedné strany zahrnuté zeminou. Podélné otvory v druhé železobetonové části asi sloužily k pozorování zásahů. To tu dříve nebylo, a proto je třeba udělat několik snímků.
Největší překvapení je však čekalo v hornaté oblasti. Kamenná rozhledna, větrný mlýn a dokonce obytný dům s květinami pod okny. Byla to fata morgána? Ne, šlo o dokonale maskované pevnůstky. Samozřejmě zase fotografování. Jednu se jim podařilo otevřít. V bedýnce, zastrčené v tmavém koutě, našli náboje do pušky. Pepa i Beďa jimi naplnili své tlumoky.
Opodál, u skupiny rozstřílených jedlí, ležela nevybuchlá mina. Tu můžeme teprve potřebovat, řekl Beďa a naložil si ji na kolo. Nyní ještě zbývá vydat se do údolí a zjistit, zda tu ještě nezůstala část německé motorizované techniky.
Ozval se však hlad a únava. Kola odložili do smrčí a zasedli na úbočí lesa k svačině. Dnes se nestřílelo, pozorovací věže neobsazeny, všude božský klid. Ještě však nedojedli, když je překvapil náhlý zvuk automobilu., a to v zátočině přímo pod nimi. Utéci se již nedalo. Nezbylo než zdánlivě klidně sedět dál.
Auto zastavilo. Šofér otevřel dveře dvousedadlového vozu. Vystoupil z něho německý důstojník a zavolal si mladíky k sobě. Křičel na ně, co tu ve vojenském prostoru dělají, že je nechá zavřít.
Beďa mu německy vysvětloval, že asi zabloudili, že si chtěli zkrátit cestu lesem. Obrst se rozčiloval dál. Všude je přece tabule se zákazem vstupu, jak to, že jste se dostali až sem, do středu střelnice. "Škoda, že vás nemohu vzít s sebou. Okamžitě se dejte po silnici odkud jsem přijel. Nechám si to zkontrolovat!" křičel.
Štěstí, že hrozně spěchal a zřejmě nepochyboval, že neuniknou. Sotva auto odjelo, zjistili si chlapci na mapě kde jsou a kam je posílá. Dobře by jim poradil! Přímo na "zámeček", kde asi pan obrst sídlil a kde byla správa střelnice. Nezbylo než se pustit na jihozápad k silnici co vede směrem k Vyškovu.
Ale co s minou? Co se střelivem, filmem, jak by to vysvětlili? Minu raději uložili do vývratu pod strom, přikryli hlínou a místo označili. Nábojů je škoda, uvažovali. Risknem to, i když věděli, že by to mohli zaplatit i životy.
Vyskočili na kola ujížděli. V místech, kde tušili, že jsou v okruhu sídla vojenské správy, vzali kola na ramena a klopýtali hustým porostem. Počítali s tím, že obrst určitě upozornil nejbližší stanoviště vojáků a možná zalarmuje celou oblast.
Po několika kilometrech únavné chůze, kdy kolo vedli nebo nesli, narazili na hledanou silnici. Nasedli znovu na kola a brzy vjeli do dědiny. Všude nápadný klid, pes nezaštěkal, slepice nezakdákaly, nikde človíčka. Ocitli se ve vystěhované obci. Za prázdnými okny někde československá vlaječka. Byl to smutný pohled na prázdnou vesnici, podle všeho Rychtářov. Uvědomili si, že by to podobně dopadlo s celou naší zemí po vítězství. Kus dál ve vyklízené osadě aspoň na ně zamňoukala opuštěná kočka. Později se tyto a další obce na Drahansku staly cvičnými terči německých zbraní.
Do Dědic dorazili těsně po poledni. Byli značně vysíleni. Potřebovali se napít a zjistit co se děje. Zprávy nebyly příjemné. Vojáci v nedalekém středisku mají pohotovost, byl asi vyhlášen poplach v celém prostoru vojenské střelnice. Tak, tak, že unikli.
Nezbylo než sednout na kola a rychle odtud. Pro jistotu každý sám. Domů, do Prostějova, to museli vzít padesátikilometrovou oklikou. Úkol byl ale z části splněn. Nyní jen šťastně dojet.

Po dvou letech se situace změnila. Německé armády ustupovaly na všech frontách. Blížil se neodvratný konec "tisícileté" říše. Drahanské lesy se staly útočištěm sovětských zajatců a partyzánských skupin. Rychlý postup Sovětské armády v dubnu 1945 znemožnil německým divizím generála Schörnera využít k odporu i té poslední alternativy, pevnůstek na Drahanské vysočině.