Stěhování obcí etapy 1b - obec Podivice

Nedlouho po zabrání vyškovského vojenského cvičiště německou armádou roku 1939 se mezi obyvatelstvem dotčených obcí začaly šířit zvěsti o záměru okupantů vystěhovat obyvatelstvo žijící v přímém i vzdálenějším sousedství cvičiště. Snahou nacistů bylo jednak rozšířit plochy pro výcvik své armády, ale současně sledovali také jiné dlouhodobější cíle. Zábor rozlehlého území mimo stávající výcvikový prostor měl zajistit odrazový můstek pro plánovanou germanizaci a rozdělení Moravy německým koridorem spojujícím německé jazykové ostrůvky u Něm. Brodku a Vyškova. Organizační přípravy k plánované akci byly zahájeny na podzim roku 1940. Dle prvních předpokladů se očekávalo, že obyvatelstvo 33 obcí náležejících do 3 okresů (Prostějovského Vyškovského,Boskovického) bude postupně vysídleno ve 4 etapách tak, aby byla celá operace skončena k 1.11.1942!! Šibeniční termín a počet etap však nebylo možno pro těžkosti války dodržet, proto 4.února Konstantin von Neurath novým výnosem odložil dokončení vyklizení obcí kolem vojenského cvičiště na 16.4.1945. Tento termín však nikdy nebyl ze známých důvodů dodržen a obyvatelé časti Podomí a Ruprechtova, obcí etapy 3.b, které měli být dle plánu vysídleny se dožili konce války ve svých domovech.
Po prohlášení říšského protektora byla první etapa vystěhování rozdělena na 2  části. První část obcí označena jako etapa 1.A (Rychtářov, Opatovice, Pařezovice, Lhota, Hamiltony) byla vystěhována k 31.3.1941, druhá etapa obcí označena jako etapa 1.B (Podivice, Radslavice, Radslavičky, Zelená Hora) byla vystěhována k 28.11.1941.
Byly to těžké a chmurné dny pro obyvatele Podivic a jiných obcí v okolí vojenského cvičiště, když jim bylo v roce 1940 oznámeno, že budou ze svých domovů vyhnáni do širého světa a již možná nikdy nespatří rodný dům, rodnou hroudu. Na konci podzimu 1940 začaly velké přípravy na celou akci. V obci se zčista jasna objevila německá komise pro odhad domů, její práci však naštěstí zbrzdila brzká zima. Lidé více z opatrnosti, nežli z přesvědčení o nutnosti jezdili hledat byty a domky v blízkém i vzdáleném okolí. Setkali se s velkými obtížemi a někteří z nich hledali nový domov celé měsíce. V této době se na obecní tabuli objevily nabídky domů, které zprostředkovával úřad ?Péče o vystěhované?, tyto nabídky však mnohdy byly směšného rázu (k obývání byla například nabízena i jedna z barokních pevnůstek u Olomouce)
Dne 6.3 1941 se do obce vrátila komise pro odhad majetku, jejíž práce byla v minulém roce přerušena brzkým příchodem zimy. Vše se důkladně zapisovalo, ke každému domu byl vyhotoven přesný plán a popis, z jakého materiálu je dům postaven, jaké krytiny bylo použito, kolik oken má stavení, z jakého materiálu atd. Při svém pomyslném ?řádění? nezapomněli komisaři změřit a zapsat kdejaký chatrný dřevník či kurník se slepicemi.
Jak je vidno, starostí měli obyvatelé až nad hlavu, přesto se ze strany okupantů dočkali i takových radostí, jakou byla návštěva německého dělostřelectva, které usedlíky 28.března ?uctilo? ostrou dělostřeleckou palbou na nově budované střelnici. Z důvodu její ostrahy a zamezení údajných krádeží materiálu byli do Podivic povoláni němečtí četníci. Ubytováni byli v hostinci U Pospíšilů. V květnu k nim přibyl útvar našich protektorátních četníků. Ti si v Podivicích zřídili četnickou stanici, která zde vykovávala svou činnost až do 30.11.1942, kdy ostrahu střelnice převzala německá armáda. Čeští četníci se nejprve usídlili v budově radnice, později v budově školy (dnes Smíšené zboží).
Když 25.června 1941 dorazila do Podivic tzv. Komise pro výkup nemovitostí, obyvatelé již věděli, že všechny pramalé naděje pohasly. Komise úřadovala v ozdravovně Leopoldeum a ihned začala uzavírat takzvané ?trhové smlouvy? o výkupu, které ve skutečnosti neznamenaly nic jiného, než násilný výkup a uloupení majetku.
O těchto těžkých dnech píše kronikář Josef Grosman následující slova: Podepsáním tohoto ortelu byl osud každého zpečetěn. Podepsali všichni, nepodepsat? Co by to pomohlo? Právo již dávno zemřelo. Vypadalo to, že i počasí tušilo, co se blíží ? 14. srpna nastal neodvratně podzim a již brzy po tomto dni opustily nás vlaštovičky, jakoby tušily, jaká neodvratná zhouba se na nás blíží.
1.srpna 1941 byl do Podivic povolán nový správce církevního majetku páter Josef Ambroz z obce Vnorovy u Strážnice. Na faru do Podivic se nastěhoval 1.září a brzy mu bylo arcibiskupskou konsistoří v Olomouci sděleno, že obec Podivice bude (rozhodnutím říšských orgánů) zahrnuta do dělostřelecké střelnice a vybavení kostela musí být do 31.října 1941 vystěhováno. Akce však byla nakonec o měsíc pozdržena.
Pomalu, ale jistě se blížilo ono strašlivé datum.V měsíci říjnu dostali obyvatelé poukazy za své ?vykoupené? pozemky. Cena za jednu měřici byla nižší o cca 8-12 tisíc. Nikdo nepomýšlel na to, že by si za tyto ?utržené peníze? někde postavil nový domek. Nebylo materiálu, obzvláště pak cementu a železa, kterýžto byl v prvé řadě rezervován pro vojenské účely.
Jak probíhali přípravy a vlastní stěhování nám nejlépe popíšou slova kronikáře J.Grosmana: Jak bylo stěhování ztíženo, bylo vidět z bubnování dne 10.října o omezení autodopravy pro ubohé vystěhovalce. Seno a sláma se smí stěhovat jen dráhou a ostatní movité věci jen většími nákladními auty s vlečkou a to jen na větší vzdálenosti. Ale přece nám stěhování ulehčili. Dne 11 října bylo nařízeno, že obec Podivice musí odvést do Vyškova 600g brambor na osobu.
Po celý měsíc říjen přicházeli rodáci , aby se s domovem rozloučily. Nejsmutnější den byl Všech svatých. Vesnička ležela ve sněhu jak zakletá, umořená smutným jí uděleným osudem. Když zazvonili v kostele k poslednímu pozdvihání, zněl zvon opravdu jako z hrobu. Opravdu dojemný byl obraz večera, když se přespolní loučili, někteří i po půlnoci. Vypadalo to jako by dušičky opouštěly svůj domov, což panující mlha jen zvětšila. Po 1.listopadu nastalo nevratně stěhování v plném proudu, neb četnictvo na to dle rozkazů jim daných naléhalo. Dodávám že stěhování se dělo za dohledu četníků jak německých tak protektorátních. Před odevzdáním bytu musel býti pečlivě vyčištěn, vybílen, žumpy na močůvky a hnůj vyvezené. Jakoby se to mělo pro někoho připraviti, aby se mohl do čistého a teplého baráčku posaditi.

Německá správa dále požadovala, aby v každém domě zůstaly elektrické vypínače, kohoutky od vodovodu. Z počátku bylo též požadováno, aby v domech zůstala osvětlovací tělesa, ale nakonec bylo obyvatelům ?velkoryse svoleno? odvézt si je s sebou do nového bydliště. Potom, co vystěhovalci odevzdali klíče od svého domu četnictvu a podepsali prohlášení o předání domu, se nadobro rozloučili se svou rodnou vesnicí a odebrali se za nejistým osudem do světa. Všechny domy v obci byly 30.listopadu opatřeny německým nápisem: Vstup do domu je přísně zakázaný! Klíče od domů byly uschovány v budově školy (tam byly pod dohledem četníků uloženy pro potřebu okolních obcí). Jen málo se jich dočkalo svého původního majitele.
Během stěhování obce se německé úřady pustily do již zmíněného stěhování kostela a fary. Páter Ambroz sestavil seznam věcí, které byly dány do úschovy farnímu úřadu v Pustiměři (jednalo se o archiv farního úřadu, věžní hodiny, varhany, kostelní roucha atd.), nebo byly zabaveny německou armádou (zvony). Vystěhování kostela bylo svěřeno firmě Filip Linger, autodoprava ve Vyškově. Všechny věci z fary a kostela byly odvezeny do 5.prosince 1941. Po tomto dni zůstalo v Podivicích ještě 8 rodin, které byly zaměstnány u vojenské správy, avšak i tito obyvatelé byly nakonec nuceni Podivice v listopadu 1942 opustit a přestěhovat se do blízké Zelené Hory. Jedinými obyvateli, kteří zde zůstali až do osvobození byli lesní zaměstnanci z myslivny č.1 a hájenek č.74 a 97.
Po vystěhování obce se stav domů zhoršoval. Několik dělostřeleckých nábojů z místní střelnice poškodilo zdivo domů, hlavním ničitelem se však v případě Podivic staly déšť, sníh a nenechavé ruce obyvatelstva okolních obcí, kteří nehlídaná stavení rabovali, zužitkovávajíce vnitřní zařízení, jež si původní majitelé nestačili odvézt. Koncem války bylo v domech ustájeno velké množství ovcí, jež Němci údajně ukradli na Krymu. Starali se o ně ruští hlídači - příslušníci Ruské osvobozenecké armády - Vlasovci. Díky jejich neodborné péči prý mnoho kusů ovcí zahynulo...
Takto měl být zpečetěn osud jedné z obcí dnešního vojenského prostoru. Nacisté se rozhodli smazat tuto a další vesnice z mapy. Nesmíme zapomenout na osudy těch lidí, kteří v jednom okamžiku ztratili téměř vše.

Silberberg

Fotogalerii k článku naleznete zde

Prameny:
Kronika obce Podivice II.díl
Zápisky p. Josefa Grosmana
vzpomínky pamětníků
Zápis pátera Josefa Ambroze
Mikš, Stryjová: Ztracené domovy

Diskuze