Dne 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek okleštěné republiky a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Zrůdné plány představitelů fašistického Německa, které měly znamenat faktickou likvidaci českého národa, dostaly na Moravě konkrétní podobu již roku 1940, kdy říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Účelem bylo vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku přes německý ostrůvek u Vyškova s německými obcemi na Brněnsku. Morava měla být rozdělena na dvě části, čímž se vytvářely předpoklady pro další postupné ovládnutí českých zemí a jejich germanizaci. Vysídlování obcí bylo rozděleno do pěti etap a týkalo se těchto obcí vyškovského, prostějovského a blanenského okresu.
Etapa 1a (do 31. 3. 1941): Rychtářov, Lhota, Pařezovice, Opatovice a Hamiltony
Etapa 1b (do 31. 10. 1941): Radslavice, Radslavičky, Zelená Hora a Podivice
Etapa 2 (do 31. 11. 1942): Studnice, Odrůvky, Otinoves a Hartmanice (dnešní Niva)
Etapa 3a (do 31. 10. 1943): Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Rozstání a Hamry
Etapa 3b (do 16. 4. 1945): Lipovec, Marianín, Kulířov, Senetářov, Rogendorf (dnešní Krasová), Molenburk, Housko, Jedovnice, Kotvrdovice, Baldovec, Krásensko, Podomí a Ruprechtov.
Vesnice byly zahrnuty do vyškovské vojenské střelnice, která byla zřízena československou armádou již v roce 1935 v jižní části lesního komplexu Drahanské vrchoviny, a která sloužila od 26. 3. 1939 německé branné moci.
Pro lipovecké občany znamenala tato situace nejhorší možnou katastrofu. Obec byla přejmenována podle svého původního středověkého názvu na Seibotchslag. Již v roce 1942 zabavila německá armáda tři kostelní zvony pro válečné účely. Roku 1943 byla v obci zřízena četnická stanice v síle 10 mužů, která měla udržovat pořádek při vystěhovávání. Nutno však připomenout, že se čeští protektorátní četníci chovali k lipoveckým občanům po stránce národní i lidské dobře. Do Lipovce se nastěhoval i správce německého velkostatku (Komandatury) Heinrich Kleeman. Ten nechal vystěhovat z fary duchovního správce Františka Stehlíka a sám si tam zřídil sídlo. Rolníci měli před vystěhováním nařízeno zasít pšenici a žito pro německou komandaturu za symbolický peníz. Zemědělcům byl postupně zabavován živý a mrtvý inventář, řemeslníkům stroje a zařízení. 18. října 1943 přijela do Lipovce karavana besarabských Němců, která se za přítomnosti čtyř členů německé vyvlastňovací komise s hákovými kříži na kabátě rozlezla po vesnici a kradla dobytek, obilí, potraviny, zemědělské stroje, nástroje a nářadí řemeslníků. Dobytek v počtu několika set kusů byl hnán na horní konec, avšak nad vesnicí se rozutekl. Teprve v noci se podařilo zvířata sehnat do chlévů, avšak na druhý den přijelo do vsi 40 nákladních aut, které je odvážely do Vyškova. Po protestech obyvatelstva byly nakradené zásoby a zvířata "úředně proplaceny" za směšné ceny. Na to následovala další pohroma, když přijela další komise s besarabskými Němci (původem z Rumunska), která odvezla další stroje, elektrické motory, nářadí a nástroje. Po ní přišla jiná komise, která "vykupovala" zbytky toho, co lidem zůstalo. Když se od konce roku 1943 lipovečtí občané začali vystěhovávat, byli doslova vyháněni ze svých domů pověstnými německými četníky, českými odrodilci, vrchním strážmistrem Matýskem a Schneiderem, dále smečkou již zmíněných "zabavovacích" komisí, ale i některými deputátníky, kteří zde přišli dobrovolně pracovat. Krutý osud vystěhovaných mnohdy pokračoval i ve vyhnanství, protože se jim nepodařilo nalézt vhodné ubytování. Některé rodiny bydlely v nevyhovujících a zdravotně závadných prostorách, spávaly na půdách, ve stodolách či ve chlévě. Byly rodiny, které sehnaly náhradní ubytování s pochopením, jiné rodiny se setkávaly s nezájmem a odporem. A tak na Hané, ale i v blanenském a boskovickém okrese bylo často slyšet: "Zavíréte vrata, dó tade vestěhovalce!" Koncem roku 1943 se do Lipovce nastěhovala firma Lande, která vyráběla v Michalově jeskyni, jež před válkou sloužila jako sklad čs. armády, součástky do německých zbraní. Násilné stěhování lipoveckých občanů pokračovalo v roce 1944. Jestliže počet obyvatel Lipovce v roce 1943 činil 1266 osob, pak po vystěhování pouze 179 osob. 275 lipoveckých rodin, což činilo 1087 osob, bylo násilně vystěhováno do 109 obcí. 39 rodin zůstalo v Lipovci, někteří nuceně, jiní dobrovolně na vlastní žádost. Vzhledem k tomu, že počet pracovních sil nestačil zvládnout pracovní úkoly komandatury, nastěhovali okupanti do vesnice 619 obyvatel z vystěhovaných obcí Drahanské vrchoviny.
Na jaře 1945 bylo zřejmé, že válka nebude mít dlouhého trvání. 16. dubna odjel z Lipovce německý správce Kleeman, 20. dubna zabralo faru a školu německé vojsko, které si zde zřídilo nemocnici a lazaret. Koncem měsíce se v obci ubytovala i část vojska, která ustupovala před Rudou armádou po bojích o Brno. V domě č.p. 102 bylo zřízeno místní velitelství posádky, místním velitelem byl poručík Kunz. 30. dubna se k faráři nastěhoval německý polní kurát major Josef Graf, který denně dojížděl na frontu k Vyškovu a k Ruprechtovu. Tento duchovní vykonával i obřady při pohřbívání Němců v Lipovci. Za kostelem bylo pochováno 33 německých vojáků a jeden civilní ovčák. Obyvatelé byli v tomto období povoláváni k provádění zákopových prací na úpatí Drahanské vrchoviny. V lesích kolem Lipovce v Hatmanu a v Horce byla zakopána děla, vše se připravovalo k vojenskému střetnutí. 1. května 1945, při bojích kolem Vyškova, zůstala stát fronta mezi Ježkovicemi a Ruprechtovem. Počátkem května se začalo potají mluvit o smrti Adolfa Hitlera, a to i přesto, že na celé střední Moravě nefungovala dodávka elektrické energie a lidé neměli možnost si zapnout rádio. Zdrojem zpráv se stávali jednak němečtí vojáci, původem z Rakouska, jednak kurát Graf, který informoval faráře Stehlíka. Ve škole poslouchal tajně rozhlas učitel Josef Hradil, který měl radiopřijímač zapojený na německou pojízdnou elektrárnu. Dne 8. května nastal v Lipovci mezi Němci velký shon a ruch. Vojáci se rychle oblékali a odpárávali si ze stejnokrojů výložky a různá vyznamenání. Začali pálit různé listiny, mimo jiné i archiv vojenského učiliště z Rakouska, které bylo vyklizeno před postupující sovětskou armádou. Německý kurát Graf oznámil lipoveckému faráři, že Německo kapitulovalo. V pozdějších hodinách byla spatřena kolona nákladních aut a motocyklů, která jela cestou k domu č.p. 28. Za chvíli bylo slyšet ze "žlíbku" za tímto domem detonace. Němečtí vojáci ničili nepotřebná vozidla pancéřovými pěstmi. V zatáčce za sokolovnou zase shořelo velké vozidlo, které bylo naloženo výbavou nemocnice, umístěné před tím ve škole. V lesích kolem Lipovce vybuchovala munice, ničily se zásoby benzinu a oleje. Ten den sovětská letadla shazovala letáky o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Vojáci i nemocniční personál s raněnými prchali po silnici směrem ke Sloupu, odkud pokračovali na Rájec a Boskovice. V poledních hodinách již v Lipovci nebyl žádný německý voják. 9. května kolem páté hodiny ranní se ještě pokoušela skupina německých ženistů vyhodit do povětří mostek přes Lipovecký potok, avšak díky učiteli Hradilovi, který je přesvědčil o naprosto zbytečném nesmyslu vzhledem k možnosti postupu po jiných komunikacích, bylo od této akce upuštěno. Sovětská vojska přijela do Lipovce od Krásenska 9. května 1945 v dopoledních hodinách. Občané vítali své osvoboditele, v lipoveckém kostele se konala slavnostní mše, následoval průvod po vesnici. Přes Lipovec projížděly nejprve kolony a po té menší skupiny vojsk osvoboditelů po 14 dnů. Ve dnech 10. - 12. května se v obci ubytovali rumunští spojenečtí vojáci, kteří však napáchali další škody. Mezitím sovětské jednotky zajišťovaly pozůstatky po německé armádě, jiné útvary čistily okolní lesy od skrývajících se skupin německých vojáků. Bezprostředně po skončení války se začali lipovečtí občané vracet zpět do svých domovů, které našly mnohdy v zuboženém stavu. Některé domy byly zpustošeny, vykradeny a zdemolovány, jiné byly pobořeny. Panovaly neshody a rozepře s lidmi, kteří se do vsi přistěhovali za války, což řešil revoluční národní výbor, ustanovený 8. května 1945. K vyhrocení situace přispěly i nejasnosti kolem další existence vyškovského vojenského prostoru. Dne 29. května 1945 vydalo Ministerstvo národní obrany rozhodnutí, že vojenská střelnice bude zachována pouze v rozsahu z roku 1938, a tak se lipovečtí občané mohli ke své radosti vrátit zpět do svých domovů.
Po válce se do obce nevrátilo 49 rodin, z nichž se většina usídlila v pohraničí. Za války bylo 9 občanů vězněno, 42 jich bylo nasazeno na nucené práce. Dva, kteří působili jako partyzáni, byli popraveni, pět zahynulo v koncentračních táborech, čtyři osoby při válečných událostech. Tři lipovečtí občané bojovali v čs. zahraničním vojsku v Itálii.
Na závěr bychom zmínili odkaz na rozsáhlejší článek stejného autora, pojednávající celkově o vysídlení Drahanské vrchoviny.
Prameny a literatura:
Celý, Jan: Násilné vystěhování Lipovce za nacistické okupace, Almanach 2005, Lipovec 2005
V případě jakýchkoliv dotazů nebo připomínek k obsahu stránek pište prosím na viktoria.hohe@seznam.cz