1. světová válka v polesí Podivice

Následující řádky barvitě líčí poměry, které panovaly za 1.světové války v bývalých lesích olomouckého arcibiskupství. Ty se rozkládaly v jižní polovině dnešního vojenského újezdu Březina, přičemž hranice s lesy lichtensteinskými probíhala hlavně po přiléhavě pojmenovaném Hraničním potoku. Arcibiskupský lesní úřad sídlící v Rychtářově spravoval celkem 8 revírů, z nichž jedním byl i revír podivický, jehož lesnickým personálem byla mimo jiné vedena vzorná pamětní kniha, která obsahově pokrývala takříkajíc vše, co se událo na podivickém polesí. Opis její části, konkrétně úsek všímající si nejen válečných let 1914-1919, zde uvádíme v plném znění. Můžeme z něj vyčíst, že tíživé důsledky války se nevyhnuly ani zdejším lesům, které byly i přes snahu lesníků nehorázně plundrovány místním obyvatelstvem, snažícím si jakkoliv přilepšit ve své bídě, způsobené vyčerpávajícím, několikaletým válečným konfliktem. A tak se můžeme dočíst, které že to vesnice byly odedávna největšími ničiteli lesů, zjistíme, že kromě hojných vojenských zběhů holdovalo pytláctví mnoho lidí z okolních vsí. Zajímavý může být i fakt, že jedním ze zatčených pytláků byl i jistý Josef František z Otaslavic, jehož potomek - jmenovec se v příští válce vyznamenal zcela jiným způsobem:-)

Sebrané paměti od r. 1913 až 1919

Rok 1914 zůstane pro historii lesnictví i myslivosti následkem vypuknuvší války světové rokem nezapomenutelným, jelikož následky války této zasáhly hluboko do hospodářství lesního a způsobily mu škody nedozírné. Bude zajisté zajímavo pro naše následníky sledovati dle nasbíraných dat, jakých kalamit les utrpěl a s jakými těžkostmi bylo lesnímu personálu po celou tuto dobu pracovati.
Na prvním místě dlužno uvésti jako největšího škůdce lesa obyvatelstvo samo, jež po vyhlášení války 30.7.1914 pozbylo disciplinu i autoritu k lesnímu personálu a oddalo se klamné domněnce, že les teď není ničí a kdoví jak to dopadne. Toto rčení bylo mezi lidem všeobecné a posilovalo jej v lesních krádežích. K tomu dlužno připočítati ještě tu okolnost, že z revíru podivického povoláni byli při mobilizaci válečné dva hajní v srpnu a září do války a místo nich vzaty provisorně dvě starší osoby ku hlídce lesa, čímž ochrana lesa valně utrpěla.
Podepsaný správce revíru byl namnoze nucen sám "hlídku lesa vykonávati, kde se nedostávalo sil ochranného personálu lesního a byl nucen i po nocích službu vykonávati. Dnem 15. února 1915 povolán byl však rovněž na vojnu, takže revír zdejší, až na hajného Straku takřka byl bez personálu. Následek toho byl, že lid bez obavy kácel stromy a nosil domů, ačkoliv trestaly tehdy ještě starorakouské úřady přestupky a zločiny obyvatelstva buď odnětím podpor od narukovaných,. nebo okamžitým narukováním k vojsku. Všeho toho však málo dbáno! Vrcholem nesmyslů, jakých" dopouštěla se starorakušácká vláda neblahé paměti, nález učiněný v r. 1916, chtějíc se zavděčiti prý národům a vydaný na úplné téměř vyhubení lesa, bez ohledu na to, jaké to bude míti následky pro budoucnost. výnos tento obsahoval totiž povolení, že každý má volný přistup do lesa, aby si zaopatřil potřebné dřevo na otop a opravy, a aby příslušné úřady jak správní tak politické posuzovaly prý blahovolně přehmaty v tom směru učiněné.
Tímto osudným nálezem odebrána byla poslední zbraň z rukou ošetřovatelům našich drahých lesů a nastala pravá devastace porostů, která trvala až do státního převratu dne 28. října 1918, kdy prohlášena byla Československá republika.
Lid dlouhotrvající válkou beztak krajně zdemoralisovaný a rabijácký, vůči pak lesníkům nepřátelsky smýšlející, využitkoval této příležitosti měrou neslýchanou, neboť byl jist, že se mu nic nestane. Lesní personál byl zde bezmocným! Darmo vyháněl, varoval a vyhrožoval, vše bezvýsledné. Lid zdejší, obzvláště z obcí nejbližších, jako Podivice, Otaslavice, Brodek, Ondratice, Zel. Hora a.j. jsou již od dávných dob známi jako největší ničitelé lesa. Tito hromadně zastoupili les a systematicky káceli, prý pro svůj otop, zatím však celé transporty povozů z okolních dalších vesnic měly objednány a dříví na místě v lese buď za poživatiny nebo za peníze prodávali. Zlořádu tomuto nechtělo obyvatelstvo odvyknouti, ani když už byly nové zákony v r. 1919 vydány. Toliko rázným vystoupením vrátivšího se lesního personálu z války světové a tresty soudními, uveden lid opět v kázeň a poměry trochu do normálních kolejí přivedeny.
Jelikož už v roku 1917 nastával v Rakousko-uherské armádě rozklad, desertovalo mnoho vojáků domů, z obavy však před persekucí, schovávali se po lesích i se svou výzbrojí a provozovali při tom nekalé řemeslo - pytláctVí.
Celé výpravy pytláků všeho stáří i povolání po 12-15 mužích ozbrojených potulovalo se po našich lesích a ohrožovalo nejen lesní personál, nýbrž každého chodce, jež jim překážel. Následek toho byl, že zdejší revír, který odjakživa býval nejbohatší na zvěř, byl téměř úplně vystřílen. Stoupající cena všeho masa vůbec sváděla nezvanou tuto chásku ku podnikům nejodvážnějším, takže pytláci stříleli i za dne o polednách, nejraději v neděli a svátek.
Takovou nebezpečnou výpravu pytláckou bylo těžko učiniti neškodnou. Stalo se, že pytlák vystřelil v říjnu 1919 na pozvaného hosta z Brna šest ran po sobě. (revír sousední ve Ferdinandsku).
Teprve v neděli 11.1. 1919 podařilo se podepsanému a hajnému Fr. Kuchtíčkovi sedmičlennou výpravu pytláckou zkonstatovati a soudu do Vyškova a Brna dodati. Jsou to: Zapletal Jan, Hála Stanislav, Hála Antonín, Zapletal Antonín, František Josef, Kadlec František a Hruban Stanislav, všichni z Otaslavic. Děj agnoskování a zatknutí odehrál se v lesním oddělení Dudín č.20, smrkové houští, v 7 hod ráno, kdy všech sedm pytláků chtělo obstoupiti leč. Kromě těchto pytláků škodili v revíru též očkaři měrou nemalou, takže při prohledávání houštin nalezeno až 30 oček, kteráž kladou smečkaři z Mysliovic, a tak klesl stav zvěře na minimum.
Dle tradice lidu zaznamenati sluší, že rok 1915 vyznamenával se neobyčejným suchem, takže as devět týdnů nepršelo.
Byl-li tento rok suchý, tak jej rok 1916 v tomto ohledu ještě předstihl, neboť nezaprchlo po 12 týdnů, t.j. od začátku dubna do konce června, takže vše hynulo suchem a žízní. Kritická tato doba, kdy vedle toho litice válečná nejvíce zuřila, přiváděla lid k zoufalství, neboť se stále rekvírovalo pro erár starorakouský, dobytek, obilí, brambory, poživatiny vůbec, pak píci, vozy, nářadí, kovové předměty, též kostelní svíce a zvony k účelům. válečným. Všude panovala duševní stísněnost a obava o existenci, neboť se činily přípravy na dlouhé trvání války. Lid nemohl již déle snášeti svízelů a břemen na něj kladených, trpěl podvýživou, nastal všeho nedostatek, koupiti nebylo lze, nastávala drahota a kdo co měl, hleděl dobře uschovati nebo do země zakopati. Ještě dnes viděti jest po lesích dosti jam a šachet, kde byly poživatiny uschovány. Též jubilejní lesní bouda na Dudíně sloužívala lidem k těmto účelům. To mělo však za následek, že tuláci a zloději, jichž bylo po celou dobu válečnou hojnost, dobývali se dovnitř a vykradli a zpustošili boudu tuto asi 12 kráte, takže v ní ničeho, ani oken nezůstalo. Po lesích potloukávali se stále mimo pytláků také ruští a talijánští zajatci, kteří z hladu ze zajetí uprchli a živili se jak se dalo. Byli zdivočelí a nebylo radno jednotlivým osobám se s nimi setkati někde v osamělém lese. Bývali postrachem celého okolí. Nejmilejšími jejich spády byl hluboký žleb mezi Myslejovským a Ferdinandským revírem, pak též kamenolom v lesním oddělení ,,Pulkava 16", ve skalních slujích, jejichž obyvaliště dosud okouřené kameny dosvědčují. Též ve žlebě za loukou Videlník, kde stával kdysi milíř uhlířský, zdržovali se dva Rusové a pekli si na ohni brambory. Ohniště je dosud znatelné. Čím déle válka trvala, tím více zběhů přibývalo, takže jim lid přezdíval ,,zelený kádr". I vyslaly úřady četnictvo s vojskem, by zběhy pochytali a nastaly na ně polovačky. Několik jich bylo pochytáno a uvězněno, většina však uprchla do širých lesů.
Pamětihodným byla nabídka míru o vánocích r. 1916 - 17, kdy nabídly centrální mocnosti mír, však ententa odmítla a válčilo se zuřivě dále. Nejhůře ovšem na tom bylo vojsko ve frontách. První dva roky válečné bylo alespoň dostatek proviantu, v r. 1917 a 1918 zažilo vojsko mnoho hladu. Tyto dva roky umíralo mnoho lidu na choleru a tyfus. Vojáci byli už-krajně rozhořčeni, neboť někteří z nich byli již i třikráte raněni, ale po vyléčení musili opět do ohně. Po městech i dědinách bylo viděti vojíny - invalidy o jedné noze o berlách, neb bez ruky..Byl to smutný obraz běsnění válečného.
Podepsaný správce revíru prodělal sám 3 měsíce na ruské a 33 měsíců na italské frontě bez jakékoliv přestávky a utrpěl zranění ruky.
V posledních dvou letech války stáhnuty byly peněžními úřady veškeré zlaté, stříbrné a niklové mince do ústřední rakouské pokladny a do oběhu dány papírové a železné, což mělo za následek Znehodnocení peněz těchto a předměty nabývaly zase cen vysokých, následkem čehož nastávala drahota. Pro lesní hospodářství mělo to následky velmi zlé. Pracovních sil nebylo, muži schopni práce byli na vojně, ženy a děti jejich sotvaže stačily zaopatřiti své hospodářství a domácnost. Veškeré nutné lesní práce obmeziti se musily na to nejdůležitější a za mzdy předtím nikdy neslýchané. Před válkou platívalo se za den nádeníku 1.20-1.80 K, v roce 1918 až 9 K.
Budiž zde také podotknuto, s jakými obtížemi se lesnímu personálu v době poválečné pracuje, pováží-li se, že lid přes válku zhrubnul, mnoho mužských práci načisto odvyklo a pracuje-li kdo, tedy výkon a efekt práce není takový, jako v dobách předválečných. Doba pracovní zkrácena na 8 hod. denně.
Tedy méně práce, horší její kvalita, ale zato hodně dražší, nežli v dobách předválečných. Lesní personál aby ustavičně na pracující dohlídal a na každém místě byl, neboť lid nemá svědomí a je při výkonech svých lehkomyslným. Své povinné dny k odpracování za rožďové poukázky a za poukázky na trávu hledí odbýti co nejlacinějším způsobem a vysílají do kultur obzvlášť děti školou povinné, nebo škole sotva odrostlé, s nimiž se lesní personál uzlobí a výsledek práce nepatrný.

Počty kusů ulovené zvěře

Jako zajímavost uvádíme údaje o odstřelu zvěře v podivickém revíru v letech 1913, 1914 a 1919. Zde se nabízí srovnání se stavy zvěře a s počty ulovených kusů v současnosti. V tabulkách je zvěř ještě dělena starým způsobem na užitkovou a škodnou, rovněž některé zmiňované druhy se dnes již pochopitelně neloví. V pamětní knize je k tématu dále uvedeno:
"Údaje z roků válečných zde scházejí, toliko nutno připomenouti, že z ulovené zvěře jak vysoké, tak nízké odvádělo se dle nařízení c.k. hejtmanství pro Červený kříž vždy 1/3 celkového úlovku, a že se honívalo velmi často.
V posledních dvou letech rozmohlo se pytláctví a očkaření měrou neslýchanou, takže zvěř klesla na minimum. Stav zvěře srnčí, jež čítal před vojnou celkem 125 kusů, scvrknul se na 12 kusů, bažantů bylo 60 kusů, zůstalo 8 kusů, kteří se rozutekli na všecky strany. Ze vší zvěře nejvíce jsou však vyhubeni lesní zajíci, kteří ovšem nejvíce jsou hubeni škodnou, obzvláště liškami. Jelikož po celou válku následkem nedostatku lesního personálu zvěř škodná hubena nebyla, rozmohla se tou měrou, že je obava, že zvěř užitková bude vyhubena úplně.
Předsevzaté otravování lišek v r. 1919 potkalo se s úplným nezdarem, neboť ze 12.otrávených soust strychninem vzaly lišky 10 kousků, ale ani jedna nezůstala otrávená, což přičísti jest špatné kvalitě strychninu, poněvadž je to válečný výrobek."

Odstřel zvěře r.1913

Odstřel zvěře r.1914

Odstřel zvěře r.1919

Prameny:
Opis Pamětní knihy podivického revíru 1902-1931, zápis nadlesního E.Stoličky: sebrané paměti od r.1913-1919, Podivice