Vojenský prostor - chráněné území?

Kdysi dávno jsem při bezcílném bloumání po internetu narazil na webové stránky se článkem, všestranně popisujícím Vojenský výcvikový prostor Hradiště v Doupovských horách. A snad proto, že text velice poutavým způsobem pojednával o problematice, která je mi blízká, jsem si zapamatoval i jeho podtitul, který zněl: Vojenský prostor - krajina odložená na horší časy...zvláštní, ale výstižné vyjádření skutečného stavu.
Příroda na území vojenského prostoru byla v minulosti mnohokrát diskutovaným tématem. Do roku 1989 mělo mnoho lidí mylné představy o těžce zkoušené a činností vojska devastované krajině. Po převratu v roce 1989 byly zakázané oblasti poněkud odtajněny a na jejich území bylo umožněno vstoupit přírodovědcům, kteří brzy užasli nad zachovalostí přírody, její bohatostí a existencí mnoha ohrožených druhů živočichů a rostlin, které paradoxně a proti očekáváním vegetovaly často v bezprostřední blízkosti střelnic, výcvikových ploch, či přímo na nich.
Příkladem tohoto paradoxu může být území bývalé střelnice Buchtelka. Kdysi víceméně intaktní lesní porosty byly na konci třicátých let odlesněny z důvodu vzniku vojenského výcvikového tábora, což znamenalo praktický zánik rozsáhlých lesů v místech plánovaných výcvikových ploch. Jedna z nich, sahající od Dlouhé Seče až téměř po Novou Leč byla pojmenována dle místního názvu Buchtelka. V době ohrožení republiky zde probíhal výcvik čs.armády, za války bylo cvičiště intenzivně využíváno především jako minometná střelnice. Bylo zde postaveno nemálo betonových pozorovatelen, mezi nimiž pendlovaly pohyblivé terče a makety tanků sloužící jako cvičné cíle při střelbách. Po válce se sem vrátila armáda osvobozené republiky, nicméně střelnice již ve svém původním rozsahu využita nebyla a okrajové zóny byly postupně navraceny zpět do područí lesa, který pomalu zmenšoval a rozčleňoval osiřelou výcvikovou plochu a vyrvával ji z rukou člověka válečníka a navracel zpět do rukou přírody. Dnes po padesáti letech jsou stopy po destruktivní lidské činnosti téměř smazány a na rozlehlých loukách se ozývá jen šumění mladého březového lesa jako protiklad k někdejšímu "řinčení zbraní". Jen tu a tam lze spatřit zásypy kryjící betonové pevnůstky, které jako němý svědek pohnuté minulosti dokreslují zvláštní kolorit místa.
A teď malá vzpomínka:-)Když jsem před lety na jedné ze svých cyklistických objevných cest odbočil z lesní cesty ve Studenci a vydal se do neznáma podél Napajedelského potůčku, netušil jsem jaká nádhera mne potká. Potok tekoucí po mé pravici se více rameny rozvinul po rozkošné loučce a kulisu jako z arboreta dotvářely mladé smrky, které svou souměrností a zdánlivě šlechtěným vzhledem připomínali bezchybné modely, které jsem kdysi vídal v obchodě s doplňky k modelové železnici. To vše pod azurově modrou oblohou působilo tak neskutečně krásně a zasněně, že mě tento pohled přinutil zastavit a notnou chvíli jen žasnout. Lesní cesta mě pak vedla dál a dostala se do svahu nad potok, který se teď vinul pode mnou v údolní nivě, zarůstající kyselou trávou, která byla kdysi každoročně pečlivě kosena starousedlíky, zajišťujícími píci pro svůj dobytek. Zprava začal les postupně řídnout a bíle svítící kmeny borovic pozvolna získávaly převahu. Za nedlouho jsem stanul na rozcestí, kde jsem opustil hlavní přímý směr a odbočil jsem rovnou mezi březové hájky, podléhajíc opět své objevitelské touze. To, co mě čekalo, mi vyrazilo dech. Po několika stech metrech se řídnoucí les rozpadl na skupinky smrků a bříz, poslední řada stromů bránící ve výhledu se odhrnula jako opona a já stanul na nádherných rozlehlých loukách uzavřených kolem dokola lesem. Nekosená tráva šustila v mírném vánku a okolní les na to odpovídal majestátním, ozvěnou znásobeným šumem. Skupinky stromů a solitérních bříz, které rostly roztroušeně po lukách dodávaly celému území snad až parkový vzhled. Usedl jsem a hltal očima ten nečekaný obraz. Tisíce sarančat svým uspávajícím cvrkotem lákalo člověka ulehnout a pozorovat po obloze plující bílá oblaka. Monotónní zvuk vrzajících lučních koníků byl občas narušen vrčivým zvukem, který vydávala větší saranče vrzavá, odhalujíce při svém krátkém vzletu jasně červený druhý pár křídel.
Od té doby jsem se na Buchtelku vracel často a hltal její zádumčivou krásu. Ať už na jaře, kdy přes sněhem polehlou zažloutlou trávu prorůstají nová, svěže zelená stébla nebo v létě, kdy hmyzem oživené zelenající se louky s růžovými slzičkami panny Marie šumí v souhře s okolními lesy, nebo na podzim, kdy zde s opadaným zažloutlým listím zdánlivě umlkne život a je zde až strašidelné ticho. Jen fialové ocúny ukryté v trávě dávají tušit, že se příroda chystá k zimnímu spánku. Krása, která se často nevidí...

Dá se říci, že do té doby hůře přijímaná myšlenka, že existence vojenského prostoru je pro přírodu na jeho území prospěšnou, ne-li nezbytnou se pro mne nyní stala srozumitelnou a respektovanou. Je třeba si uvědomit, že tento kout Drahanské vrchoviny by bez vojenské přítomnosti vypadal úplně jinak, rozhodně ne však lépe. A můžeme zajít ještě dál, neboť biotop, který vznikl třeba právě zde je vlastně vývojovým pozůstatkem činnosti člověka-vojáka, který tuto půdu nejdříve vyrval lesu, aby ji následně primárně užíval k účelům zdánlivě neslučitelným s existencí živé přírody. Je zřejmé, že v prvních letech tomu tak skutečně mohlo být, avšak když pominul pomyslný válečný stav, zavládl zde mír a ticho a na Buchtelku se opět pomalu vracel život. Zatímco se v blízké poměrně hustě osídlené krajině začaly zcelovat lány, zanikaly meze, přestaly se kosit louky a začala se používat "chemie", zde bylo vše ponecháno přirozenému vývoji. Rostlinné druhy, které jinde mizely, zde našly ideální podmínky pro růst. Dopady výcviku vojska byly pouze lokálního charakteru a příroda byla schopna si s nimi v krátké době poradit. Dokonce i krátery po dělostřeleckých granátech či tanky narušený půdní kryt měly do jisté míry svá pozitiva, neboť díky těmto zásahům vznikly specifické podmínky pro rostliny, které by v konkurenci s rychle rostoucími druhy neuspěly.
Chráněná území, která existují v osídlených oblastech tvoří většinou pouhé ostrůvky obklopené normálně obhospodařovanou krajinou. Na území vojenského prostoru je tomu jinak. Krajina není zemědělsky využívána, uváženě zde hospodaří Vojenské lesy a statky, nejsou zde používána hnojiva ani chemické látky a především je zamezeno přístupu člověka. A to je nejzávažnějším důvodem vysokého stupně zachovalosti celého území, což také mluví kladně ve prospěch existence vojenského újezdu a dosavadního způsobu využití oblasti.
Mám velkou radost, že jsem se mohl v územním plánu vojenského újezdu Březina dočíst, že byla doceněna hodnota lokality Buchtelka, pro mě snad nejmalebnějšího kousku vojenského prostoru. Dle dokumentu se počítá s ochranou nejen tohoto, ale i mnoha dalších cenných území rozsetých po celém vojenském újezdu. Popsaná lokalita je navíc součástí výcvikových ploch, do kterých je již několik let z důvodu intenzifikace vojenského výcviku zákaz vstupu a to i pro osoby mající platné povolení. Je třeba tuto skutečnost respektovat a zároveň si uvědomit, že zákaz vstupu na tyto plochy a omezení volného pohybu osob v celém újezdu ocení především zdejší příroda. Zkušenosti z jiných míst totiž ukazují, že přírodu je nejen třeba chránit pro člověka, ale bohužel i před člověkem.

Buchtelberg

Prameny:
Koncept územního plánu Vojenského újezdu Březina - Veřejná část
vlastní zážitky a momentální rozpoložení:-)